Listopad

V listopadu jsem prohloubila své umělecké dovednosti. Chodila jsem hodně do výtvarné herničky, ale hlavně jsme se pustily do uměleckého tvoření s babičkou a maminkou. Děsně nás to všechny tři baví. Tatínek i dědeček jen kroutí hlavou, ale nám to neva. Malujeme třeba na láhve od medu, operujeme Rudolfa, vystřihujeme z krabice od nové počítačové hry tatínka nebo jen tak malujeme a vystřihujeme. Když jsme u toho malování, babička mi musí pořád dokola malovat melouny. Jsem do nich děsně zamilovaná.
Stále přetrvává mánie v zelenou barvu. Ve vodovkách už prakticky zelenou nemám a pastelky zelené barvy se opovážlivě zmenšují pod vlivem častého ořezávání.
Pan Jaroš mi dovezl komplet všechen nábytek do mého a posléze našeho (se sourozencem) pokojíčka. Mám už tím pádem krásný psací stůl, kontejner se šuplíkama a opravenou postel. Po té se mi hodně stýskalo. Pokojíček je moc hezký. Veselý. Ještě mi bylo přislíbeno, že budu zavezena do obchodu, patrně Ikei a budu si smět sama vybrat židli ke stolu. Pokojíček je opravdu moc hezký. Je mi v něm dobře, ale stále si hraji s Duplem a kuchyňkou mimo něj. Duplo mám stále rozložené na konferenčním stolečku v obýváku a kuchyňku mám v prostoru mezi obývákem a pracovnou. Co se týče Dupla, vypravuji si u hrají dlouhé příběhy, plné zápletek. Jako třeba tuhle...vzala jsem si panáčka babičku a panáčka dědečka. Panáček babička říkala panáčkovi dědečkovi "Jirko, nech to dřevo" a panáček dědeček odpovídal panáčkovi babičce "Ale no tak Hanko". Stavím děsně vysoké věže a na jejich vrchol posazuji libovolného panáčka s deštníčkem. Stavby vypadají zajímavě. Panáčci trénují proti závrati.
Neustále inklinuji k obrázkům, kde někdo pláče nebo je zraněný. Mám tendence ho litovat, páčit z maminky proč je dotyčný na obrázku tak smutný, jak se mu zranění stalo. Velmi oblíbenou knihou se mi stává kniha o čuníkovi (Chrochtíkov), který dělá jednu neplechu za druhou. V malém obrázku na druhé straně je vždy namalováno, jak má čuník danou věc dělat správně. Tak jsem se naučila, že se chodí přes silnici po přechodu a to jen na zeleného panáčka. Nebo že se nesmí sahat na elektřinu, nebo že v autě se musí sedět v autosedačce. Věci, které jsem do této doby dělala automaticky, dělám nyní s vědomím, že je dělám líp než čuník.
V listopadu dávali na Čt 1 jako Večerníček Rákosníčka. Moc se mi líbil. Už jen proto, jak je zelený.
Tatínka přestalo bavit číst už potřetí Makovou panenku a motýla Emanuela. Velmi moudře zvolil Broučky. Jsem do nich blázen. Baví mě! Večer to tím pádem vypadá tak, že nejprve přečte pohádku tatínek mě a já pak čtu tatínkovi na oplátku svojí pohádku. Je to velká sranda, alespoň tatínek se u toho hrozně směje.
Rozbila se nám chůvička na hlídání mé osoby. Smím tím pádem když něco potřebuju, dojít si pro maminku, nebo tatínka. Když chůvička fungovala, jen jsem zavolala a rodiče mi odpověděli chůvičkou že už jdou a přišli. Tím, že můžu sama přijít, krásně se vyvlíkám z poobědového spánku. V listopadu jsem po obědě spala 2x. Zbytek dní jsem pročetla v knihách, nebo jsem si listovala časopisem, katalogem.
Naučila jsem se počítat do deseti. Nemám z toho rozum, vynechávám číslo tři, ale počítám ráda. Nejlíp mi jde 7, 8, 9, 10.
Mám maglajz v barvách. Umím s naprostou přesností určit všechny barvičky, když mi maminka řekne napříkla, abych jí ukázala modrou pastelku, jako náš domeček. Zelenou jako travička a tak dále. Samotné barvy nějak motám. Je to zvláštní. Tuhle jsem se nechala slyšet, "mě už ty barvy nebaví".
Pekli jsme Svatomartinskou husu od strejdy Julka. Nazvala jsem ji Pepinou!
Maminka mě naučila samostatně obsluhovat toaletu. Postup je následující: Na záchůdku si rozsvítím, donesu si stoličku od umyvadla, dám si své prkýnko na prkýnko rodičů, vylezu si na stoličku, opatrně se vysvléknu a ještě opatrněji usadím. Vyžaduji soukromí. Zavřené dveře. Jakmile vykonám potřebu, volám "hotovo". Maminka mi utře co je potřeba a pak se obléknu, uklidím stoličku, prkénko, spláchnu, zhasnu a umyju si ručičky. Kroky k samostatnosti jsou k nezaplacení.
Maminka začala chodit 24.11. 2011 na pravidelné kontroly do porodnice v Podolí s mým sourozencem. Padly tak naše dopoledne v herničce. Také už maminku hodně bolí třísla, záda a vůbec se pomaleji pohybuje. Tu a tam jí slyším jak kleje a tak když mě poprosí, jestli bych jí něco nepodala ze země, ráda jí pomůžu. Ona mi pak hrozně moc děkuje a dává pusinky. A že jí padá hodně věcí.
S jídlem je to jako na houpačce. Jednou jím, pak nejím, pak zase jím. Ale takový popcorn!
Maminka se mi snažila udělat novou fotečku na titulní stránku webových stránek. Jak já její snahu sabotovala :-)
Koncem listopadu onemocněla babička nějakou chřipkou. Jak tý bylo zle. Ale hlavně, přes týden jsme se nesměly vidět. Já se neustále ptala jeslti příjde babička na kafíčko a babička mi malovala melouny, ovoce a zeleninu a taky bacily, abych si měla co vybarvovat a abychom aspoň nějak byly v kontaktu. Obrázky mi nosil dědeček, nebo tatínek. Už se nemůžu dočkat, až bude babičce zase dobře a zase budeme tvořit, vybarvovat, malovat, vystřihávat...
Jinak asi takto:


A to podstatné závěrem! 18.11. 2011 někdy nad ránem, narodila se mi kamarádka Viktorka. Viktorka je dcerou tety Klárky a strejdy Dana. Jupí!