Uvítaný únor

Do pátého února 2014 jsme byly s Aninkou a maminkou ještě na Floridě. Ale už jsme měly změněné letenky do Prahy. Stalo se tak poté, co mě Viktorka přiškrtila na trampolíně za mé tričko. Vzpomínám si, že maminka na ni zakřičela, pak vzala Aninku do náruče, mě z trampolíny odvolala a u nás v pokoji si pustila počítač. Mluvila dlouze přes Skype s babičkou a dědečkem. Plakala....já tedy taky, protože jsem ještě nechtěla domů a nechápala, proč musím. Dneska už to celé chápu a vím, co bylo špatně.
Odlétaly jsme za milého a dojemného loučení s tetou Jitkou. Dlouhý let z Miami do Madridu jsme s Aninkou prospaly. Na poslední dvě hodiny nás maminka přesunula do business třídy. Nevím jak to zařídila, ale pamatuji si, že maminka nás obě s Aninkou pevně tiskla, ukázala nám polohovatelná sedadla, co sedadla, křesla a šeptala mi, že už brzy budeme u tatínka. Přestup v Madridu jsem nesla těžce. Aninka byla v nosítku, ta měla vystaráno, ale mě bylo nějak divně, hrozně jsem se bála, že letadlo do Prahy nestihneme, že se nedokážeme na letišti v Madridu vyznat. Maminka ani na chvíli nepochybovala, že letadlo nestihneme. Takovou jsem jí ještě neviděla. Nekompromisně říkala všem co nám překáželi v cestě "excuse me, excuse me" a ti uskakovali. Když jsme se přepravily na správný gate, nějaká milá, mladá dáma, která korigovala dav mířící k security prohlídkám, nás pustila VIP vstupem. Už jsme tento milý přístup zaznamenaly na cestě na Floridu. Tam jsme měly VIP imigrační pohovor a přednostní odbavení kufrů. Asi maminka působila jako žena v nesnázích :-) Faktem je, že se stále usmívala, za vše děkovala a působila pokorně a skoro nenápadně.
Z Madridu jsme letadlo stihly. Maminka nám dala poslední mističky s ovocem, které jí pomohla ještě v Miami v kuchyni připravit teta Jitka. Já měla celou mističku malin a Aninka jahod. V letadle jsem si hrála na tabletku Poa, Aninku maminka ukolíbala ke spánku. V Praze to z maminky všechno to napětí spadlo. Bylo to znát. Z letadla jsme šly až poslední, nikam jsme nechvátaly jak splašené. V klidu se oblékly, pobalily. Vyzvedly kufry, které nám vyjely jako první, naložily a pak? Pak to přišlo...vyjely jsme skleněnými dveřmi ven a tam nám naproti běžela teta Kateřina a v závěsu teta Nikolka. Ta držela balonky a dárečky. Maminka pevně stiskla tetu Kateřinu, ta stiskla maminku a šeptla jí, že by chtěla jí mít za sestru. Maminka bulela jak želva. Já měla hroznou radost, že vidím tety. Jely jsme domů! Za svými. Vítání s tatínkem, který měl ten den schůzky do večera bylo také dojemné. Nepouštěli jsme se pěkně dlouho. Nachystal nám krásný, čistý domov. Babička navařila kopec jídla a tu její polívku z křídel! Mňam. Byly jsme doma.
Někdy po týdnu jsme si stýskla, že bych ráda za kamarádama do školky. Maminka byla i na Floridě v kontaktu s paní ředitelkou. Ta věděla de facto vše, co se odehrávalo. Byla ráda, že jsme v pořádku doma. Do školky jsem nastoupila za velkého vítání. Užila si masopust. Čapla jsem rýmu a také jsem si stěžovala na bolení bříška. Takže jsem si školku užila jen tři dny. Nevadí. Po zbytek února jsem byla doma s maminkou a Aninkou. Hodně si spolu hrajeme. Fakt to s ní začíná být senzační. Začíná totiž mluvit!
S bolavým bříškem jsem byla u MUDr. Pacovské. Není mi pohmatem nic závažného. Maminka si myslí, že mám bříško namožené. Furt Aninku tahám. Nemám ani průjem, ani neblinkám. Jím, vylučuji bez obtíží. Uvidíme, v pondělí, což už bude březen, bude maminka MUDr. volat znovu a uvidíme. Patrně mě nemine odběr krve...brrr.
Tak mi držte palce. Jo a nemůžu se dočkat oslavy narozenin!