Tak abychom to nezdržovali

Mám se dobře. Dobře spím, relativně dobře jím a velmi dobře to co mi chutná. Zažívám velmi dobré věci. Tak abychom to nezdržovali:

• Navštívila mne teta Nikolka. Byla delší čas v zahraničí se strejdou Mácou. Od té doby co se vrátila domů, tak nám volá každý den a když nemůže zavolat, tak alespoň napíše. Piluji tím pádem jak divá slovíčko "Niki", abych jí mohla v rámci svých možností potěšit.
• Chodíme na procházky, podléháme čím dál více studenějším atrakcím. Už jen pár týdnu a máme s houpačkama útrum.
• Často se vídám s Jeníčkem a milovanou tetou Evičkou. Slovíčko "Evička" už umím bravurně. Zrovna dneska jsem ho stále opakovala a tety Evičky se dožadovala. Nakonec mne maminka usadila k notebooku, našla fotografie s tetou Evičkou a já se usmívala a ztichla.
• Není pro mne problém sedět u jídelního stolu bez jídelní židličky. V případě, že se mi pod hýžďový sval umístí nějaký polštář, nemá posezení chybu. Tuhle jsem v oblíbeném Café Louvre vydržela sedět a malovat si skoro dvě hodiny!
• S Májinkou tvoříme nerozlučnou dvojici. Májinka je na nejdrsnější redukční dietě o které jste kdy mohli slyšet. Byla u veterináře na pravidelném čtvrtletím odčervení a byla i hozena na váhu. To nebohý zvíře si uskladnilo 5,5 kilogramu živé váhy a jak pan veterinář, tak i rodiče spráskli ruce. Tatínek na nějaké diety srdce nemá, ale maminka je v péči o jídelníček Májinky přísnější. Pan veterinář tatínkovi popsal příběh vlků v ZOO, kdy jim vytváří přirozené klima lovců. U domácích koček se toto klima aplikuje jen v jednom dni v týdnu, jinak by se jednalo o týrání. Přirozené klima spočívá v tom, že chlupatí nebožáci hladoví. Jenomže Májinka je moje srdeční záležitost a tak jsem se naučila mamince ráno a v podvečer nosit její mističku na granule. K tomu jsem připojila výraz škemrajícího batolete a slovíčko "ještě". Vždy, jednoznačně vždy, maminka mističku trošičku zaplní. No pořád lepší trošička, než "přirozené klima".
• Po delším čase mne navštívil Čenda. Co je ale podstatné TATÍNKU!!!, ostatně jak snímek dokládá, je nutné zakoupit druhou židličku. Zdaleka to není první návštěva, která se mi drápala na mojí židličku.
• Když jsme u výraziva "mojí" židličku, nastalo přesně před týdnem období "moje". Kde se vzalo, tu se vzalo. Je tu.
• V kuchyni s maminkou vařím. Je jedno jaký pokrm, ale vařím. Líbí se mi, že mi maminka nedává jen takové ty úkoly pro prťata. Ovšem také mi to jde s kladivem a šroubovákem. Mám pocit, že tatínek by už beze mne nic nezatloukl.
• Posun ze zaprdávací houpačky na normální je v životě dítěte zlomový. Není již limitováno typem hřiště. Aby tatínek mé počínání na hřišti přiblížil starším jedincům, pouští se i na atrakce, které jsou mi zatím zakázany. Maminkou pochopitelně. Ovšem kupříkladu kladinovou houpačku už díky tatínkovi ovládám také! Blbý je, že si ze mne dělají naši legraci a chechtají se mi, když slezu z kolotoče. No Bóže! Tak se motám, no!
  Dokumentace v obraze mého počínání - Zakázaná atrakce
                                                                 Kladinová houpačka
• Večery jsou všechny stejné. Jsem za ten rituál ráda. Po příchodu z venku si umyju ručičky, pak si můžu hrát. Občas pomůžu mamince s úklidem věcí, které jsme měly sebou venku. Dám si sváču, nebo už rovnou večeři. Večeříme u velkého stolu, s tatínkem a i s Májinkou, které přistavujeme židli, aby byla s náma. Neloudí, stočí se do klubíčka. Po večeři si mne drapne tatínek a nastává doba ukládání. Rozestlat, vyvětrat pokojíček, stříknout trošičku Eucasolu, přichystat pyžámko, méďu, vodu do lahvičky a teplou lázeň. V lázni přelévám vodu z konvičky do kalíšku, povídám si s tatínkem, nebo si hrajeme. Třeba na to, jak vařila myš kaši. Zbytek je nuda. Usušení, zuby, milion pus na dobrou noc, pohádka, pohlazení, přání dobré noci.

 

 

Jakmile bude zase něco dobrého ke zmínce, ozvu se!
Pusu všem těm které mám a mám je ráda.
                                                                    Tyly (aneb Tak abychom to nezdržovali)